___________________________________________________________________________

Před nástupem na základní školu jsem od narození (1957) žil ve Vidnavě, malém provinčním sudetském městečku na moravskopolském pomezí. Když jsem vyšel z činžovního domu a jen trošku přidal do kroku, dostal jsem se záhy neužívanou, teď už jakoby polní cestou, která však pamatovala určitě lepší léta, k červenobílé závoře opatřené tabulí Pozor, státní hranice! Zleva a zprava, kolmo na travou zarostlou kamenitou cestu, ubíhaly na obě strany až k nedalekému horizontu pásy zorané a pečlivě uvláčené hnědé země. A na druhé straně, už vlastně v cizině, cestu dělila stejná závora, opatřená stejnou cedulí, jen obrácená k příchozímu z Polska. Co bylo napsáno na této ceduli, jsem se nikdy nedozvěděl. Bylo přísně zakázáno jen přeběhnout onen krátký pás země nikoho a vůbec už pak podlézt onu druhou závoru. Někdy stál na druhé straně, za dřevcem červenobílého oprýskaného nátěru, polský voják. Alespoň jsem si to s kamarády myslel: uniforma oné zvláštní neurčité barvy, neznámé epolety a především zcela jiná čepice. Tak jiná a odlišná od těch, které nosili vojáci armády československé. Asi se bavil pohledem na partičku malých kluků, kteří s obdivem a strachem vzhlíželi na jeho zbraň, opasek, výložky. A když na ně promluvil, bylo to najednou překvapení, protože ten „za hranicí", za závorou, a tedy cizinec, říkal slova, která byla tak povědomá, blízká, jako když se neodbytně znovu a znovu hlásí vzpomínka už dávno zapomenutá... Ale byli jsme „disciplinovaní", plni obav, školeni zaručenými historkami o těch, kteří neodolali pokušení a překročili „hranici..." Povídalo se leccos o velkém městě v centru Polska, zničeném a srovnaném za války Němci, a o jeho znovuvztyčení, u kterého je potřeba každé ruky. Ale i tak se našli i mezi námi hrdinové, kteří, když se voják vzdálil nebo nebyl spíše někde nablízku vůbec, jak jsme se naivně domnívali, podběhli první závoru, uprostřed země nikoho se prudce zarazili a s vítězoslavným úsměvem nebo pokřikem, to až byli opravdu zase na „na našem", sklízeli obdiv těch mladších nebo ne tak odvažných. A byli mezi námi i takoví, kteří překonali strach z těch zaručených historek o stavbě Varšavy a alespoň fanfarónsky dupli malou nožkou pod druhou závoru, nebo se rozpustile zhoupli na dřevci závory a už už to vypadalo, že se pustí a doplachtí tak na svoji první zahraniční návštěvu. Ale něco je vždy zarazilo, v nejvyšším bodě zhoupnutí se nepustili, naopak strachem sevřeli malými dlaněmi závoru a „vrátili" se domu.

Proč připomínám tuto banální historku, bez pointy, v textu pro katalog výstavy Eduarda Ovčáčka. Především jistě proto, že o jeho tvorbě už bylo vysloveno mnohé, jsou zde dvě zásadní monografie, soupis grafického díla, řada katalogů, článků a studií. Moji pozornost však, právě s ohledem na ona znamení doby, ke kterým i mezi tak blízkými zeměmi jako Polsko a Československo patřili vojáci na hranicích, závory, zorané pásy země, jež otiskly stopu každého, který chtěl udělat něco dnes tak prostého a samozřejmého, totiž přejít k někomu na druhé straně, promluvit, třeba o počasí, nebo si vypít kávu, objednat si v nejbližší hospodě pivo, koupit si cokoliv patří okolnostem počátku tvorby Eduarda Ovčáčka a právě prvním polským kontaktům. Považovali jsme jaksi ze setrvačnosti výše uvedený stav za „normální" prostě proto, že jsme se do něho narodili, jiný status quo jsme neznali!

A přitom to byla léta, kdy právě mezi polskými a českými grafiky, malíři a sochaři, jakoby navzdory a s vědomím, že je svět propagandy a ohlupování na straně jedné a na straně druhé pokrytecká praxe nedůvěry vyjádřené nejmarkantněji právě hranicí, pasy, omezeními, stupidními předpisy a zákazy, buzerováním, ponižujícími procedurami na hranicích nejen mezi tzv. Východem a Západem, ale i mezi státy, jejichž představitelé se před kamerami objímali a srdečně si potřásali dlaněmi. A bylo to právě umění, univerzální jazyk, seismograf na tepu doby, ozvučná deska, vibrující s různou intenzitou a silou, ale bez přestání, jakoby navzdory hranici, ideologiím. Dnes už historie o první výstavě Vladimíra Boudníka v Polsku a cestě, kterou bylo jeho tiskům vykonat, aby se vůbec výstava uskutečnila, je ztěží uvěřitelná a přesouvá se do hájemství legend. A možná že není zcela doceněna právě v tomto kontextu raná etapa Ovčáčkovi tvorby, jež byla ve znamení intenzivních kontaktů s polskou výtvarnou scénou. Vždyť už v roce 1960 navazuje písemný kontakt s okruhem umělců kolem Galerie Sztuki Nowoczesnej (Krzywe kolo) a přátelství s Marianem Boguszem pak trvalo nepřetržitě až do Boguszovi předčasné smrti . V roce 1963 pak za stejně dramatických okolností vystavují společně s Ovčáčkem v Krzywem kole ještě J. Čunderlík a M. Urbásek. Grafiky do Polska přenesli členové slovenské horské služby... A tato úspěšná výstava pak stála za pozváním na I. Mezinárodní plenér v polském Koszalině. Ovčáček pak nadále udržoval intenzivní kontakty s polskou výtvarnou scénou, přičemž proces slibně se rozvíjející od počátku 60-tých let byl po roce 1968 opět násilně regulován, různě komplikován, administrativně potlačován. A je jen přirozené, že po roce 1989 byl Eduard Ovčáček jedním z prvních, kdo se zasazoval a přímo organizoval, bez opory a teorie o tzv. euroregionech, a dávno před nimi, jako samozřejmé a přirozené navázání kontaktů mezi ostravskou a polskou/slezskou výtvarnou scénou.

Iniciační role Eduarda Ovčáčka je zcela zásadní, nebyla ohraničena generačně, geograficky ani jinak. Byla a je vždy vedena vědomím, že v Těšíně, v Katowicích, Krakowě, Lodži či Warszawě atd. panuje neobyčejně příznivé a kontaktům nakloněné klima, prostředí svobodomyslné a přátelské, inspirující, tvorba autentická, současná, respektující řemeslná východiska a zcela přirozeně otevřená současným technologiím. To byl jeden z mnoha neocenitelných vkladů, kterými Ovčáček svoji přirozenou autoritou a jako umělecká osobnost přispěl k rozvoji vysokoškolského uměleckého školství na severu Moravy a v České republice.

Zbyněk Janáček, 2010